Kdo za to může?

5. června 2006 v 12:23 | at |  Články
Domine, miserere nobis!
Zlořády v Církvi katolické - čí je to vina?
Odvážím se tvrdit, že je to vina naše - moje, Vaše - protože nejsme svatí a málo usilujeme o svatost s pomocí Boží. Za zlořády a nepořádky v Církvi svaté mohou naše hříchy, a z tohoto nejsou vyňati ani jistí učení katolíci, jenž by nejraději "napravili" celý svět - včetně Svatého Otce Benedikta XVI. a biskupů katolických - ale "trám ve svém oku" nevidí.

Vidět vinu jen "ve II. Vatikánském koncilu" je nespravedlivé a zkreslující: Tak jednoduché to zas není, aby se věc tímto způsobem zgeneralizovala a "shodila" ze stolu. Ke II. Vatikánskému koncilu se ještě vrátím později.
Cestu obnovy Církve katolické naznačím v článku dále.
Chybí nadhled
Hnutí FSSPX (včetně jeho příznivců a podporovatelů) chybí velice potřebný nadhled nad situací Církve svaté katolické v současnosti - nadhled, který situaci Církve ani nebagatelizuje, ani nedramatizuje (raději bych vytvořila neologismus "netragedizuje"). Vždyť přece náš Pán Ježíš Kristus řekl v Evangeliu jasně: "Ty jsi Petr (to jest skála), a na té skále založím svou Církev, a pekelné brány ji nepřemohou."[1] Když nepřemohou, tak nepřemohou: Rozumím tomu tak, že Kristus, Ženich Církve svaté, dá sám vše v příhodný čas do pořádku: Obnoví svou nevěstu Církev svatou do ještě krásnějšího lesku, než dosud a napraví všechny zlořády a nepořádky, zaviněné našimi hříchy (i naší lidskou slabostí) ... Výborným ilustrativním příkladem, povzbuzením a poučením (jako zbožná četba; nikoli přídavek k "depositum fidei" (pokladu víry)) je v tomto ohledu neveliké dílo, zkompilované z vidění ctihodné Anny Kateřiny Emmerichové Jaroslavem Durychem, vydané (reprint) pod názvem "Svaté kněžství podle vidění ctihodné Anny Kateřiny Emmerichové", obsahující kapitoly: "Vnímavost Anny Kateřiny Emmerichové pro důstojnost kněžství", "Putování", "Vinice Páně", "Církevní rok", "O mši svaté", "O nedostatcích osob", "O pokání", "Protivenství a zkoušky"[2]. Snažila jsem se něco vybrat z tohoto díla a ocitovat to, avšak nebylo to možné, protože ve viděních blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové jsou jednotlivé části zjevení tak navzájem provázány, že nelze jeden odstavec ocitovat, aniž by se ocitoval také odstavec předcházející (resp. i následující) a z tohoto důvodu jsem uvedla alespoň názvy kapitol pro ty z čtenářů, kteří by snad do tohoto dílka chtěli nahlédnout pro povzbuzení a útěchu v dnešní nelehké době.
Zlatá střední cesta aneb realistický pohled
Existují dva velmi rozšířené pohledy na to, co bylo před II. Vatikánským koncilem nebo po něm. Jeden praví: "Před koncilem bylo všechno dobře, ale již po koncilu je všechno úplně špatně!" A druhý pohled kontruje opakem: "Ne, to není pravda! Před koncilem bylo všechno naprosto špatně, avšak až po koncilu je to dobře!" Jsou však tyto názory správné? Sama jsem zastávala spíše ten názor, že před II. Vatikánským koncilem to bylo spíš lepší, než horší. Nicméně je evidentní, že tento náhled nekoresponduje zcela s realitou (mírně řečeno). Naznala jsem totiž, že je moudré řídit se heslem "zlatá střední cesta", tedy aby člověk zastával realistický pohled na věc je třeba vidět a říci otevřeně, že před II. Vatikánským koncilem nebylo (v Církvi katolické) ani vše dobré, ale ani vše špatné. A podobně lze říci, že i po II. Vatikánském koncilu není (v Církvi katolické) ani vše dobré, avšak ani vše špatné. Pohledy obou extrémů: "úplně dobré" - "úplně špatné" jsou velmi subjektivní a dívají se buď růžovými brýlemi, nebo si vezmou brýle černé - nicméně v obou případech vidí situaci zkresleně, protože realita je jinde (dívat se na situaci Církve katolické objektivně a realisticky).
Interpretace II. Vatikánského koncilu
Východisko pro správnou interpretaci textů II. Vatikánského koncilu nalezneme v jednoznačné katolické interpretaci koncilních textů, shodující se s Tradicí Církve katolické[3] a s jejím Magisteriem[4]. Přitom mějme na paměti, že jestliže (snad) existují nějaké nepřesnosti či nejednoznačnosti v koncilních dokumentech, potom je pouze Církev katolická sama může napravit, tedy takové výroky vysvětlit "lépe a katoličtěji" (např. svolat III. Vatikánský koncil). Nápravu nevidím v konstatacích o údajné změně mravů a víry katolické Církve nebo odmítnutí koncilu jako takového - takovéto cesty vedou jen do slepé uličky. Nelze přece rozumně tvrdit, že po II. Vatikánském koncilu již neexistuje kontinuita Magisteria nebo Tradice katolické Církve (sedevakantisté nebo někdy i příznivci FSSPX): takové tvrzení by de facto znamenalo zánik Církve katolické jako takové (včetně papežství) a vlastně by fakticky popíralo slova Krista Pána o tom, že brány pekelné Církev nepřemohou.
O kontinuitě se zmíním hned v další části článku.
Kontinuita v Církvi katolické
Stavět proti sobě dva rity Mše sv.: "Novus Ordo Missae" (dále NOM) a "Tridentský ritus" (nepřesný název; dále TR) je jen zástupným problémem, ukazujícím, že jde v podstatě o nepochopení kontinuity v katolické Církvi ohledně svaté Liturgie. Nikdo nemůže rozumně popřít, že v dějinách Církve katolické existuje kontinuita: Např. pokud jde o koncily, v řadě koncilů se konal Tridentský koncil, pak I. Vatikánský koncil a ještě dále II. Vatikánský koncil. A kontinuita, která je v dějinách katolické Církve, není jen historická kontinuita pokud jde o datace konání koncilů, ale i kontinuita faktická v učení koncilů Církve svaté katolické. Vždyť když se podíváme do dokumentů II. Vatikánského koncilu, najdeme v něm mnoho odkazů na předcházející církevní koncily, takže lze odvodit, že II. Vatikánský koncil navazuje na předchozí koncily (a tomu nikterak neprotiřečí, že je to koncil pastorační; nicméně je špatné výraz "pastorační koncil" ztotožňovat s pojmem "nezávazný koncil", jak to jistí katolíci dělají, aby se koncilními dokumenty nemuseli řídit) a jak bylo řečeno, přímo se na ně odvolává, tedy z toho vyplývá, že je naprostým logickým nesmyslem "učinit zbraň" z jednoho mnou zvoleného koncilu (např. I. Vatikánského koncilu) a "namířit ji" proti jinému mně nemilému koncilu (např. II. Vatikánskému koncilu). V podstatě pak takovéto jednání "koncil A" vs. "koncil B" znovu výstižně ukazuje na naprosté nepochopení kontinuity v katolické Církvi (ohledně víry a mravů, učení, svaté Liturgie). Podobným jevem nepochopení kontinuity Církve katolické ve svaté Liturgii je již zmíněné "míření proti sobě" NOM vs. TR. A u každého takového porovnávání, kde je slovo "versus" nějak přítomné, je třetí osoba (resp. jeden z aktérů) nucen si jednoznačně jedno zvolit a druhým pohrdnout. Jenže to je od základu špatně!
Vzpomeňte si prosím na to, co je Mše sv. (ať jakéhokoli katolickou Církví schváleného, právoplatného a dovoleného ritu) ... Copak lze pohrdat Nejsvětější Obětí Kristovou zpřítomňovanou na oltáři? Copak o ní lze mluvit s neúctou, ba s ironií? Kéž by o ní nikde nikdo takto nepsal ani nemluvil!
A ještě jeden úhel pohledu: Jakýkoli ritus Mše sv. Církví katolickou schválený, právoplatný a dovolený, celebrovaný Služebníkem Božím - katolickým knězem je jedna a táž Nejsvětější Oběť našeho Pána Ježíše Krista, nekrvavým způsobem zpřítomňovaná na oltáři. Lze potom, když si toto ujasním, stavět proti sobě různé rity Mše sv. jako protiklady nebo dokonce (stydím se to opakovat) "jako ritus škodící víře"? Copak je Kristus Ježíš, Syn Boží, "rozdvojen", když se toto činí s Jeho Nejsvětější Obětí?! Vizte na tom absurdnost (a nikoli fundovanost nebo rozumnost) tohoto myšlení, stavějícího proti sobě různé rity Církví katolickou schválené, právoplatné a dovolené Nejsvětější Oběti Mše sv.
Konec konců podobně nesmyslné je celé uvažování ve stylu "předkoncilní ..." vs. "pokoncilní ...".
Cesta obnovy katolické Církve
Každý katolík (včetně mne samozřejmě) má začít sám u sebe. Čím? Nikoli hlasitým kritizováním všeho a všech (Svatého Otce Benedikta XVI. nevyjímaje, rovněž jako biskupy katolické), nadáváním na II. Vatikánský koncil, "na poměry" či snahou "napravit" celý svět (kromě sebe) a zároveň se těšit svou velikou katolickou učeností, jak vše a lépe vím než jiní a všichni jdou špatně, jen já nikoli atd. atd. Začít tím, k čemu zesnulý Svatý Otec Jan Pavel II. tak často vyzýval věřící: Usilovat s pomocí Boží o (osobní) svatost, ke které je Kristem Ježíšem, naším Pánem, zván každý katolík bez rozdílu národnosti, sociálního postavení, pohlaví, věku ... A začít hned, neodkládat na zítra, nebo "až budu mít čas", "až budu starý, budu mít na pokání jistě čas" ... "Odklad je zloděj", říkával Služebník Boží P. ThDr. Antonín Šuránek.
A co je svatost? Jistá ctihodná sestra (řeholnice) mi kdysi napsala v dopise krásnou definici výrazu "svatost": Svatost je dokonalá láska k Bohu (Kristu Pánu) a k bližnímu. A pak z toho samozřejmě a logicky vyplývá další jednání katolíka: Rozhodnu-li se (úkonem vůle, není to věc citů) milovat Boha, Krista Ježíše a bližního, vyplyne z toho další jednání, pokud bylo mé rozhodnutí opravdové, tedy konkrétně pravidelné přijímání svatých svátostí, zvláště Nejsvětější Svátosti Oltářní, adorace Svátostného Ježíše, rozjímání "Nového zákona", duchovní četba (např. životopisy svatých či "Následování Krista"), úcta k Panně Marii (sv. růženec) ... a další láska k Pánu Ježíši vynajde sama (láska je vynalézavá) ... a samozřejmě usilovat o to, milovat také své bližní v konkrétních skutcích nezištné lásky. Pokud se každý katolík s pomocí Boží bude snažit o osobní svatost, nevěřím, že zlořády a nepořádky v Církvi svaté dlouho potrvají ... nemluvě o tom, že život katolíka, který chce být přítelem Božím a chce milovat Ježíše Krista, bude "mluvit" beze slov, aniž by katolík nutně musel o Pánu Ježíši hovořit ("Verba movent, exempla trahunt." - "Slova (jen) hýbají, (ale) příklady táhnou."). Tak s pomocí Boží začněme hned dnes, abychom jednou s hrůzou nezjistili, že už nám nezbývá čas.
"... Jsme všichni dětmi Božími a vůle Boží je, abychom se stali svatými. Svatost, to není nic neobyčejného, svatost není výjimka, je to něco nutného, něco samozřejmého, takový má být život každého dítěte Božího. Život obyčejného křesťana, který neusiluje o dokonalost je velkou výjimkou, protože není životem, který Ježíš žádá. Bohužel je těchto duší většina, a proto se lidstvo přidržuje většího počtu a na svatost pohlíží jako na něco mimořádného, na něco, co může jen někdo dosáhnout.
My nesmíme takto pohlížet na svatost. Je naším cílem, je naší povinností o ni usilovat, ovšem sami jí nikdy nedosáhneme, jen s pomocí Ježíše. Často vzpomínejme na tato slova: "Mnozí budou spaseni, jen když se stanou svatými." Zda nežádá ode mne Ježíš svatost? ..."
Služebnice Boží Anička Zelíková, dopis ze dne 23. 7. 1940
Anna Taliánová

[1] Mt 16, 18; "Nový zákon", Col, R. 1. vyd. Velehrad, Olomouc 1947, str. 64 - 65
[2] Durych J., "Svaté kněžství podle vidění ctihodné Anny Kateřiny Emmerichové". 2. vyd. Matice cyrilometodějská, Olomouc 2003, str. 127
[3] nikoli proti Tradici katolické Církve
[4] Učitelským úřadem; nikoli proti Magisteriu katolické Církve
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama