O nemožnosti řídit se Kodexem etiky českých knihovníků

15. června 2006 v 9:39 | jjs |  Články
Podnět k diskuzi o nezbytnosti definic a dodržování principu sporu v informační vědě a knihovnictví
Z letmého rozboru prvního odstavce Kodexu etiky českých knihovníků je zřejmé, že řídit se tímto kodexem v praxi není možné.
Knihovník vždy hájí základní právo jedince na informaci. Poskytuje neomezený, rovný a svobodný přístup k informacím a informačním zdrojům, které jsou obsaženy ve fondech knihoven. Činí tak bez ohledu na politická, ideologická a náboženská hlediska a bez jakékoliv cenzury, s výjimkami uvedenými v zákonných předpisech. Nenese však odpovědnost za následky užití informací získaných z dokumentů nebo v knihovně. [5]
Podívejme se nyní postupně na jednotlivé požadavky obsažené v tomto odstavci.

1. Na co hájí knihovník právo jedince ? aneb Informace

Předpokládejme, jak je to intuitivně zřejmé, že informací v užším[1] (komunikačním) slova smyslu se rozumí pravdivá znakově zaznamenaná výpověď o skutečnosti (o tom, jak něco je, či, jak se něco děje), na jejímž základě se zprostředkovaně rozšiřuje poznání subjektu (člověka). O informaci tedy můžeme hovořit v případě, že objektivní stav skutečnosti a výpověď o něm si navzájem odpovídají a přináší subjektu nový poznatek.
Informací můžeme nazvat tento proces nebo jeho výsledek.
Objektivní stav světa, ke kterému subjekt nemá přístup: prší
Subjekt: neví, jestli prší nebo neprší
Znakově zaznamenaná výpověď, která se dostává k subjektu: "prší"
-------------------------------
Výsledek : Subjekt ví, že prší
===============================
=informace
Informací však nelze nazvat proces nebo jeho výsledek, při němž výpověď, která, ač pravdivá, nijak nerozšiřuje oblast poznatků subjektu.
Objektivní stav světa, ke kterému subjekt má přístup: prší
Subjekt: ví, že prší
Znakově zaznamenaná výpověď, která se dostává k subjektu: "prší"
-------------------------------
Výsledek : Subjekt ví, že prší
===============================
=aformace[2]
Nekoresponduje-li spolu skutečnost a výpověď o ní, pak musíme tuto výpověď nazvat nepravdivou a proces nebo výsledek procesu, v němž figuruje takováto výpovědˇ, nelze označit za informaci, ale dezinformaci.
Objektivní stav světa, ke kterému subjekt nemá přístup: prší
Subjekt: neví, jestli prší nebo neprší
Znakově zaznamenaná výpověď, která se dostává k subjektu: "neprší"
-------------------------------
Výsledek : Subjekt se domnívá, že neprší
===============================
=dezinformace

2. Jak toto právo má hájit? aneb Informace, aformace, dezinformace a ideologie v knihovně

Zabezpečení práva na informace, které jsou potenciálně obsažené ve fondech knihoven, se jeví z mnoha důvodů jako nadlidský úkol. Rozlišení informace a aformace je subjektivní ; co je pro někoho informací, může být pro někoho aformací a naopak. Toto rozlišení tedy závisí na každém uživateli, i když i to může být úkolem knihovníka například při biblioterapii. V úhrnu však na to nemůže být brán zřetel.
Horší je problém dezinformace. Ve fondech knihoven se jistě vyskytují prameny, v nichž je možné najít protichůdné výpovědi o světě. Je-li v jedné knize napsáno :
I řekl Bůh: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi." [1]
a v jiné knize :
Všechny živé bytosti jsou si rovny, že je člověk stvořen podle božího obrazu je nesmysl. [4],
pak, platí-li princip sporu, může být pravdivé tvrzení obsažené jen v jedné z nich ; jedna z nich tedy může přinášet informaci, druhá dezinformaci[3]. Hájí-li knihovník základní právo jedince na informaci, pak nemůže připustit zprostředkování dezinformace. Dezinformace tedy musí být od informace odlišena, což, kromě toho, že je to velice náročné a technicky nesnadno proveditelné (nelze ověřovat pravdivost výpovědí ve všech pramenech), není možné provést bez cenzury, která je však ve stejném odstavci odmítána.
Dalším požadavkem je jakási bezideologičnost, apolitičnost a nenáboženskost. Avšak nebrání ohledu na na politická, ideologická a náboženská hlediska a odmítání cenzury je nepopiratelně politickým a ideologickým a vlastně i náboženským hlediskem sui generis :
Laicismus přesně stanoví odlišnost mezi dvěma různými oblastmi: mezi obecným zájmem a individuálním přesvědčením. [...] Svoboda ducha znamená emancipaci od všech dogmat; právo věřit anebo nevěřit v boha, svobodu myšlení.... [2]
Proti němu je možné postavit jiné :
Ostatně, velice by se mýlil, kdo by Kristu člověku upíral vládu nad jakýmikoli občanskými záležitostmi. [...] V tomto směru není rozdílu mezi jednotlivci, rodinami a státy, protože lidé žijící ve společnosti nejsou o nic méně podrobeni moci Kristově než jednotlivci. [3]
Jak tedy je možné se tímto požadavkem řídit a přitom nebrát zřetel na politická, ideologická a náboženská hlediska, když je sám politickým, ideologickým a náboženským hlediskem? Nehledě k tomu, že tento požadavek nepřímo podporuje přístup k dezinformacím.

3. Co má knihovník dělat?

1. Knihovník má vždy hájit právo jedince na informace, ale je mu zakázán jediný nástroj, který by mohl použít - cenzura.
Tedy: Knihovník musí (je povinnen), ale nemůže (nemá prostředek) hájit právo jedince na informaci.
2. Nesmí brát u toho zřetel na politická, ideologická a náboženská hlediska kromě hlediska ideologie politického a náboženského liberalismu a laicismu, která obsahuje tyto požadavky.
Tedy : Knihovník nesmí a zároveň musí brát zřetel na politická, ideologická a náboženská hlediska.

4. Nebo je to jinak?

Možná mi bude namítnuto, že informací se nemyslí to, co jsem popsal a jak se tomu běžně rozumí, ale znakově zaznamenaná výpověď bez ohledu na její pravdivost a vztah k poznání subjektu. Takto informaci není možné definovat a mělo by to být zřejmé všem, kteří se cítí být informačními pracovníky. Pokud se však informací myslí to, co jsem popsal, a zároveň to neznamená, že je třeba z knihovny odstranit všechny knihy obsahující dezinformace, proč to tedy není v kodexu uvedeno? Například takto:
Knihovník vždy hájí právo jedince na přístup k dokumentům, které mohou být zdrojem informací. Není zodpovědný za škody, které uživateli vzniknou ze střetu s dezinformacemi, které jsou v některých pramenech potenciálně obsaženy.
Je jasné, že bez určité ideologie nemůže žádný etický kodex vzniknout. Proč tedy není v kodexu uvedeno, která ideologie stojí v jeho základech ? Například takto :
Knihovník je loajální k ideologii liberalismu a laicismu a v souladu s ní se zdržuje takového jednání, které by mohlo být chápáno jako explicitní projev jeho politického, ideologického a náboženského stanoviska. Nesmí se tedy před uživatelem zmínit ani o ideologii, ke které je loajální.

Závěr

Prvnímu odstavec Kodexu etiky českých knihovníků se vyznačuje buď
a) porušováním zákonu bezrozpornosti,
nebo
b) nepřesným chápáním pojmů.
Obojí je u dokumentu, kterým by měl sloužit jako profesní etický kodex, závažným nedostatkem.

Doslov

Tento článek není primárně útokem proti Kodexu etiky českých knihovníků, ale na zvoleném příkladě se snaží demonstrovat nezbytnost dodržování zákona bezrozpornosti a přesného vymezení pojmů a v teoretické informační vědě a potřebu provázanosti teorie a praxe (tj. informační vědy a knihovnictví).

Prameny

[1] Bible : Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih) : český ekumenický překlad. 8. vyd. Praha : Česká biblická společnost, 2001. xiii, 1814 s. ISBN 80-85810-29-8.
[2] Grand Orient de France. Bílá kniha laicismu [online]. Přel. Josef Haubelt. [2001] [cit. 2005-12-05]. Dostupné z : <http://mujweb.cz/spolecnost/volnamyslenka/20012.htm>.
[3] Pius XI. Quas primas [online]. [2005] [cit. 2005-12-05]. Dostupné z : <http://www.katolikrevue.cz/biblioteka/quas_primas_pius_xi.htm>.
[4] SINGER, P. Osvobození zvířat. Přel. Zdeněk Janík a Zuzana Gabajová. Vyd. 1. Praha : Práh, 2001. 259 s. ISBN 80-7252-042-3.
[5] SKIP. Kodex etiky českých knihovníků [online]. [2004] [cit. 2005-12-05]. Dostupné z : <http://skip.nkp.cz/CoKodex.htm>.
....................................

[1] Širším pojetím informace (psychologickým) bychom rozuměli čerpání poznatků z bezprostředního styku se skutečností při smyslovém vnímání a následné rozumové činnosti.
[2] Původně jsem označil výsledek procesu, při němž nedochází k rozšíření poznání za faktoid. Vycházel jsem z interpretace, která definuje faktoid jako pravdivou, ale bezvýznamnou zprávu o skutečnosti - « trivial but true ». Podobně chápal faktoid např. prof. Cejpek. Zjistil jsem však, že v našem prostředí je takto označována nepravdivá výpověď o skutečnosti, jejímž cílem je manipulace. Tato definice se více blíží termínu dizinformace, o kterém píšu níže. Vzhledem k tomu, že toto pojetí je prý původnější a v našem prostředí obvyklejší, rozhodl jsem se odvážně nazvat výpověď, která, ač pravdivá, nerozšiřuje poznání subjektu, aformací.
[3] Například Národní knihovna v Praze vlastní obě publikace.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama