O správně vychovaném svědomí

5. června 2006 v 12:36 | at |  Články
V poslední době se i v katolické Církvi množí názory o jisté sebestředné pýše, že mé svědomí má absolutní prioritu (přednost) ohledně víry a cesty ke spáse a také tendence absolutizovat své svědomí jako nejvyšší platnou normu poznání pravdy.

Autorita Církve katolické a svědomí
Nejprve se podívejme na to, odkud má Církev katolická autoritu ve věcech víry a mravů (mravního řádu).
Kristus Ježíš svěřil katolické Církvi autoritu k tomu, aby formovala svědomí věřících. "Katolická církev, aby poslušně plnila Boží příkaz: "Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy" (Mt 28, 19), musí vynakládat všemožnou péči, "aby se slovo Páně dále šířilo a bylo přijímáno s úctou" (2 Sol 3, 1). Církev tedy snažně žádá, aby její synové především konali "modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všechny lidi ... Tak je to dobré a milé Bohu ... On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy" (1 Tim 2, 1 - 4) ... Katolická církev je ... z Kristovy vůle učitelkou pravdy. Jejím úkolem je hlásat a autenticky učit pravdu, kterou je Kristus, a zároveň ze své autority vyhlašovat a potvrzovat zásady mravního řádu, vyplývající z lidské přirozenosti."[1]
Z toho vyplývá, že věřící je povinen své svědomí vychovávat, neboť autorita ve věcech víry a mravů nebyla svěřena Církvi svaté Kristem Pánem "pro nic a za nic": "Svědomí musí být vychováváno a mravní soud osvěcován. Dobře vychované svědomí je správné a pravdivé. Vytváří své úsudky podle rozumu, ve shodě s pravým dobrem, které chce moudrost Stvořitele. Výchova svědomí je nezbytná pro lidské bytosti vystavené záporným vlivům a pokoušené k tomu, aby dávaly přednost vlastnímu úsudku a odmítaly spolehlivé učení církve. Výchova svědomí je celoživotní úkol. Už od prvních let vede dítě k poznání a praktickému uplatňování vnitřního zákona, jak jej poznává mravní svědomí. Moudrá výchova učí ctnostem; chrání před strachem nebo z něho léčí, léčí také ze sobectví a pýchy, z hořkých pocitů viny a z hnutí samolibosti, která pocházejí z lidských slabostí a chyb. Výchova svědomí zaručuje svobodu a plodí pokoj v srdci. Při výchově svědomí je světlem pro naši cestu Boží slovo; je třeba, abychom si ho přisvojili ve víře a v modlitbě a uvedli do praxe. Je také nutné zpytovat své svědomí s pohledem na kříž Páně. Jsou nám oporou dary Ducha svatého, pomáhají nám svědectví a rady druhých a vede nás učení církve."[2] O výchově svědomí hovoří i II. Vatikánský koncil v již zmíněném "Dekretu o náboženské svobodě": "Při utváření svého svědomí však mají věřící křesťané bedlivě dbát na posvátné a jisté učení církve. Katolická církev je ... z Kristovy vůle učitelkou pravdy. Jejím úkolem je hlásat a autenticky učit pravdu, kterou je Kristus, a zároveň ze své autority vyhlašovat a potvrzovat zásady mravního řádu, vyplývající z lidské přirozenosti."[3]
Někdo by však proti uvedenému mohl namítnout: "Autorita církve zotročuje mé svědomí, a tak postrádám svobodu svědomí." Na tuto námitku odpovídáme následovně:
"Autorita Církve katolické pochází z Boha - a Bůh přece nezotročuje svědomí. Autorita, jejímž základem je Bůh, plně osvobozuje."[4] Kam dospějeme, pokud odmítneme autoritu od Boha? Člověk nějakou autoritu totiž mít musí - a tak si volí místo autority Církve katolické (Bohem jí dané) "autoritu" svého "ego" (já) velmi často závislou na filosofii člověkem zastávanou i s jejími praktickými důsledky pro život dotyčného. Jaká je však jeho opravdová svoboda? Odvážím se tvrdit, že žádná, neboť je otrokem svého "světového názoru", jímž se propadá jeho svědomí do propasti subjektivismu. Samozřejmě takovýto člověk zastává ten názor, že právě tím způsobem života (modus vivendi), jaký žije, když se "osvobodil od tyranie církve ohledně svědomí a morálky" je dokonale, naprosto a absolutně free (svobodný). Nepovšiml si však v tomto radostném opojení ze své údajné svobody, že bez rozmyslu pomíchal dohromady dva pojmy různého významu a to výrazy "svoboda" a "nevázanost" (hédonismus). Jen při prvním povrchním pohledu se tyto pojmy kryjí (v liberální filosofii). Když se však podíváme na věc pozorněji, zjistíme jejich rozdíl. Je totiž opravdovou svobodou - svobodou v plném slova smyslu - být vlastně otrokem svých smyslů, vášní - svého těla? Neříkám, že Bůh stvořil člověka špatně nebo že lidské tělo jako takové je špatné, ale že se zde nepočítá s tím, co pokazil hřích Adama a Evy a že není člověka důstojné být otrokem svého těla a nazývat to tím, že člověk je free (svobodný, nezávislý). A co otročení tělesným rozkoším, sexu, alkoholu, drogám atd.? A copak člověk neotročí touze po moci, slávě, bohatství, penězům atd. jak uvidíme níže? Pravá svoboda a pohanský hédonismus spolu skutečně nemají nic společného, poněvadž jsou protiklady.
"Kdo neslouží Bohu, slouží buď mamonu, buď svému já, nebo falešným prorokům - a to je zotročení svědomí."[5] Máme zde na mysli skutečné zotročení svědomí (ve vlastním smyslu slova), ačkoliv si to člověk často ani neuvědomuje. Zčásti jsme se tím zabývali již dříve, když jsme domýšleli, kam vede odmítnutí autority katolické Církve ve věcech svědomí. O lidském "ego" jsme se už zmínili, následují peníze, za které podle určitých mylných tvrzení "lze koupit všechno" - ale mlčí, když jde o Boha, svatost, (pravou) lásku, nebe ... neboť to ocenit penězi nedovedou, dále lidské zdraví, které je podle jistých názorů "to nejhlavnější" - již však neodpovídají na otázku, co dělat s nevyléčitelně nemocnými lidmi (eutanázie je mravně nepřípustná), potom sláva, bohatství a moc (nad ostatními lidmi) - ale na otázku pomíjejícnosti těchto věcí a postů také nemají co říci, ač se bláhově domnívají, že tyto věci a posty mají "navěky" - a navíc jim smrt vše vezme z rukou a ještě dnes snad nejrozšířenější typ: sloužit "falešným prorokům" - nauky zakladatelů (post)moderních, leč vratkých filosofických směrů (Kant, Hegel, Nietsche, Darwin, Lasalle, Voltaire, Spinoza, Marx, Descartes, Teillhard de Chardin, Sartre, Abelard atd.), které neobstojí před kritickým pohledem realistického filosofa, a dále lze pod takovéto pseudoproroky zařadit zakladatele nejrůznějších sekt (včetně "New Age") a pověry člověka nedůstojné jako jsou spiritismus, okultismus, theosofie a nakonec všechny hlasatele volné morálky, ať z jakéhokoli filosofického tábora. A to má být ona novodobá "svoboda člověka"? Připomíná to leda "svobodu" Adama a Evy po pádu v ráji … "Je to krise myšlenková - a s ní úzce související krise mravní. Je to vlastně krise svědomí, oloupeného o jistotu pravé a bezpečné autority."[6]
"Autorita Říma neutlačuje svědomí, ale osvobozuje."[7] Ano, osvobozuje a to k opravdové svobodě (adoptivních) dětí Božích. "Autorita Církve "udržuje důstojnost lidského rozumu ve světovém chaosu, drží pevně na uzdě cit a citovost, jediná ukazuje pravdu, neboť Bůh nevytvořil různých sekt, z nichž každá by učila různým pravdám, ale dal pouze jednu pravdu a jednu Církev." (anglický konvertita MUDr. Halliday Sutherland) … "Jeho Církev musí býti zbudována na skále - objektivně, nad a mimo dosah nestálých rozmarů a prchavých domněnek srdce a mysli lidské." (spisovatel anglický konvertita Stanley B. James) Kdo přijme tyto zásady … najde svobodu "dítek Božích a dědiců království nebeského". Takovou svobodu nalezlo již tisíce konvertitů.[8] Konvertita Louis Bertrand doznal, že dokud byl mimo Církev, žil ve veliké anarchii, neměl jistoty rozumové ani mravní, teprve v Církvi tuto jistotu nalezl."[9]
"Církev osvobozuje svými dogmaty, neboť jménem samého Boha mluví ke katolíku ve věcech víry, dává mu poznati čistou pravdu, která utěšuje a je pevnou záštitou v těžkostech a bojích. Jedině "katolická dogmata jsou počátkem činorodého, plodného, tvůrčího, duševního života, jsou oním živoucím, nadšení vzbuzujícím a pro intelekt nejvýš pozoruhodným. Bez katolických dogmat není duchovní síly ani krásy." (konvertita - spisovatel G. K. Chesterton)[10] Vždyť "k poznání pravdy nestačí jen autorita bible, jakou uznává protestantství, ale je potřebí i autority dogmat, za nimiž stojí učitelská pravomoc Církvi Kristem svěřená, a tuto pravomoc má pouze Církev římská". (univ. prof. Dr. Erik Peterson, konvertita)[11]
"Církev osvobozuje svědomí morálními příkazy, jimiž vede člověka k výšinám mravní dokonalosti. Učíc, že křesťan má říditi svoje jednání dvojím zákonem Božím, totiž přirozeným, vštípeným mu do srdce, a nadpřirozeným, jejž Bůh zjevil v Desateru a doplnil v učení Kristově, vede jej k tomu, aby přestal býti hříčkou pudů, vášní a aby se stal vítězem nad sebou samým. Mravního vítězství je možno dosíci jen sebepřemáháním - a Církev právě sebepřemáhání zdůrazňuje, dává každému k němu sílu svými nadpřirozenými prostředky, jimiž rozlévá milost Boží do duše, aby rostla ve ctnosti a rozšiřovala lásku kolem sebe! Jaké charaktery dovede vychovati Církev! Jaké světce a světice má ve svých řadách! Církev vede k svatosti - to je nejlepší důkaz její moci osvobozující:"[12]
Poté, co jsme se vypořádali s námitkami proti autoritě Církve katolické ve věcech víry a mravů formovat svědomí věřících, se vraťme k tomu, že katolík je povinen své svědomí vychovávat.
Člověk není povinen poslechnout z následujících důvodů:
1. Jde o hřích.
2. Jde o otázku jeho svědomí.
Může však nastat případ - a není to jen teoretická možnost - kdy svědomí nám nic nevyčítá, i když z hlediska katolické Církve ohledně nauky víry a mravů jde o hřích, např. záměrný potrat nebo neuznávání neomylnosti a autority Náměstka Kristova na zemi či problém věřit Magisteriu[13] anebo dobrovolná podpora schizmatických sekt. V těchto případech se domnívám, že se takový člověk naprosto nemůže spolehnout na to, že se "rozhoduje podle svého svědomí" a je povinen se podřídit autoritě Církve svaté[14] a své svědomí správně vychovávat.
Anna Taliánov

[1] "Dekret o náboženské svobodě - Dignitatis humanae" 14, in "Dokumenty II. Vatikánského koncilu", Zvon, Praha 1995, str. 572 - 573 (dále DH)
[2] "Katechismus katolické církve" 1783 - 1785, Zvon, Praha 1995, str. 451 (dále KKC)
[3] DH 14
[4] Soukup E., "Sborník kontroversí. Sbírka přednášek, odpovídajících na časová hesla protináboženská. Díl IV. Církevní problémy". Lidové knihkupectví, Olomouc 1934, str. 14 (autor: Svoboda A.)
[5] tamtéž, str. 14
[6] tamtéž, str. 14
[7] tamtéž, str. 14
[8] ze současnosti jmenujme alespoň pana Scotta Hahna s jeho paní Kimberley
[9] tamtéž, str. 14 - 15
[10] tamtéž
[11] tamtéž, str. 15
[12] tamtéž, str. 15 - 16
[13] Učitelskému úřadu Církve
[14] katolické Církve
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama